Pověsti o hradu Hasištejn

Skála nenávisti

Severně od Kadaně stojí na zalesněném návrší zřícenina hradu, jehož německé jméno Hassenstein v překladu znamená skála nenávisti. Není to obvyklý název     a jeho vznik vysvětluje pověst takto:
V dávných dobách dostal hrabě kadaňského panství, sídlící na hradě pod horami, příkaz od krále, aby se se svými zbrojnoši připojil k vojenské výpravě, kterou král připravoval proti nepříteli, který se blížil k českým hranicím. Před odchodem, když už zbrojný lid a okolní rytíři byli shromážděni na hradě, pořádal hradní pán bohatou hostinu. Všichni se dobře bavili, jedli a pili, pouze hradní pán byl zachmuřen.  Měl totiž starost o svou dospívající jedinou milovanou dceru, kterou zanechával na hradě, a přemýšlel, komu by starost o ni mohl svěřit. Jeho pohled přelétal z jednoho stolovníka na druhého a stále si nemohl vybrat. Až si všiml hradního kaplana, který seděl na konci hodovního stolu. Povolal ho k sobě a přikázal mu, aby bděl nad jeho dcerou a střežil její nevinnost.
Ráno vojsko odtáhlo a hrad osiřel. Plynuly měsíce a o úspěchu nebo zmaru vojenské výpravy nepřicházely žádné zprávy. Aby dcera hradního pána zaplašila stesk a nudu, začala na hradě pořádat zábavy a hostiny, na které si zvala mladé rytíře. V radovánkách s nimi trávila dlouhé noci a zábava se mnohdy protáhla      až do ranních hodin. Marně ji kaplan napomínal, marně ji připomínal, že otec nebude rád, až se dozví o jejím způsobu života po dobu jeho nepřítomnosti, ale nic to nebylo platno. Nakonec se dcera rozhodla, že si jednoho z nápadníků, který byl známý svým dobrodružným životem, vezme za manžela. Zasnoubila se s ním a chystala svatbu. Mezitím bylo válečné dobrodružství slavně ukončeno vítězstvím českých zbraní a všichni ozbrojenci se rozjeli k domovům. Také rytíř zpod Krušných hor se těšil domů a hlavně na setkání se svou dcerou. Jaké bylo jeho překvapení a hoře, když se dozvěděl o tom, co jeho dcera vyváděla, když byl mimo hrad. Když zjistil, že se dokonce zasnoubila s cizím dobrodruhem, temná zloba mu zatemnila mozek a jako bouře se přihnal na svůj hrad. „Kde je kaplan?“ zahřměl na stráž u brány. „V kapli, Vaše Milosti, připravuje slavnostní mši v souvislosti s vaším šťastným návratem.“ Hradní pán vytasil meč a vrazil do kaple. Přistoupil k pobledlému kaplanovi a uhodil na něj: „Takhle jsi mi opatroval dceru? A já jsem ti tak věřil! Teď tě stihne odplata za tvou špatnou službu.“ A než stačil říct kaplan jediného slova na svoji omluvu, mečem ho probodl.
Vtom přiběhla dcera, sepjala ruce a padla otci k nohám. „Odpusť mi, tatínku, chci být opět tvojí milující dcerou a všechno svojí láskou a ochotou napravit…“ Hradní pán ale nedbal, zavolal správce a přikázal mu: „Okamžitě ji dáš zazdít do hradní věže. Hlavou mi ručíš za to, že rozkaz bude neodkladně proveden!“
Pohřbili kaplana a zazdili dceru. Ale rytíř neměl pokoje, jeho mysl byla stále rozbouřená a srdce planulo nenávistí k celému světu. Jednoho dne si nechal osedlat koně, rozjel se tryskem tam, kde byly hradby nejnižší a sráz nejhlubší. Dojel k hradbám, pobídl koně a oba se zřítili do propasti.
A tak byl lidskou zlobou a nenávistí zničen i třetí život.

Stařenčino zjevení

Lesní cestou okolo zříceniny hradu Hasištejna kráčela na Veliký pátek stará žena. Pospíchala do kostela v obci Volyně, aby tam byla dříve, než se začnou čísti pašije, ale cesta ji jaksi neubývala. Ačkoli ji dobře znala, nemohla toho dne dojít   na konec lesa a zdálo se jí, že chodí stále dokola. Pojednou vidí, že se ocitla opět pod hradem Hasištejnem. Byla již unavená, a tak vstoupila do zřícenin, posadila se do mechu a odpočívala. Netrvalo dlouho a upadla do tvrdého spánku. Probudila ji ohlušující rána. Z trosek vyvstal nádherný hrad v plné své kráse, jakou měl v dobách své největší slávy. Z komnat na nádvoří vycházely krásné našňořené dámy, panoši na nádvoří nasedali na koně a u brány se řadila honební družina pána hradu. Ve všech koutech vládl čilý ruch a šum.
Stařena se rozhlíží a vidí, že sedí na prvním stupni schodů, které vedly do hradního sklepení. Pohlédla dolů a div jí nevypadly oči z důlků. Dveře do sklepa byly otevřeny a stařena vidí hromadu zlata, vedle hromady stříbra a hromady drahého kamení. Chtěla vstát a nabrat si bohatství do zástěry, ale teprve teď si všimla v koutě sedícího šedovlasého starce. Hleděl na ni ledovým zrakem, a i když zval stařenu dále, ta nemohla učinit ani krok. Jako by zkameněla. V tom slyš! Z vesnického kostelíka se ozvaly zvony, neboť najednou už byla Bílá sobota.
Opět se rozlehla rána, jako když pukne skála, a zjevení zmizelo. Stařena náhle seděla v mechu u hradeb zříceniny hradu.
Stěží došla domů, kde upadla v horečnatý spánek, z kterého se již neprobudila. Dle pověsti zaplatila za krásné vidění smrti.

Volyně – ves u Písečnice s farním kostelem již ve 14.století, příslušenství hradu Hasištejn
Obě pověsti převzaty z knihy "Báje a pověsti ze severních a západních Čech"             Jan a Tomáš Linhartovi